Poslední měsíc roku je přípravou na Vánoce, které jsou pro mnohé z nás nejkrásnějšími svátky celého roku. Jejich význam je mnohdy opomíjený, ale jsou především oslavou Ježíškova narození. Advent byl v dřívějších dobách časem postním, kdy se nesmělo jíst maso, nepořádaly se žádné tancovačky ani svatby a každé ráno, ještě za tmy, se chodilo do kostela na mši. Dnes je advent naopak časem hojnosti, časem předvánočních večírků a setkání, plný světel, dobrot a krásné hudby vánoční. Kde tedy oslavit advent nejlépe? Na typických vánočních trzích, nejen v Čechách, ale třeba v Německu, Rakousku, Polsku, Maďarsku či jinde...
Ženy a dívky v době adventu chodily na přástky, scházely se v jedné místnosti, předly len a vyprávěly si při tom příběhy. V předvečer svátku svaté Barbory, tedy 3. prosince, obcházely Barborky stavení a odměňovaly hodné děti drobným ovocem nebo oříškem, zlobivé pak metličkou. Stejně jako dnes se na svátek sv. Barbory řezaly větvičky třešní nebo višní, které pak do Vánoc vykvetly.
Na sv. Mikuláše chodil celý mikulášský průvod, ve kterém jste mohli zahlédnout nejen svatého Mikuláše, ale i dragouny, husary, mouřeníny a čerty, kteří ho doprovázeli.
Že "Lucie noci upije, ale dne nepřidá", to dnes víme všichni. Říkalo se, že by se od 13. prosince měly krátit noci a dny prodlužovat. Dnes ale víme, že přelom nastává až o týden později. Lucie byly jedny z nejstrašidelnějších masek adventu. Měly dlouhé zobáky, byly postrojené do dlouhých bílých kápí a hrozily koštětem zejména zlobivým dětem, že jim rozpářou břicho, nebo je odnesou s sebou... Ačkoli je Lucie také ochránkyní přadlen, ženy nesměly na její svátek příst, protože by se jim práce zničila.
Nejstarší zmínky o pečení perníku na našem území pochází z 1. poloviny 14. století. Perník se tehdy vytlačoval do formy, na Vánoce mívaly perníčky nejčastěji podobu Svaté rodiny. Jde o nejstarší vánoční cukrovinku vůbec. Perníčky se pečou s velkým předstihem, protože potřebují hodně času na odležení.
Těsně před Vánoci se za přísných pravidel připravovalo těsto na vánočku. Upéct vzhlednou a chutnou vánočku bylo už za našich prababiček velké umění, proto se podle tradice těsto zadělávalo v bílé zástěře a šátku a hospodyňka při přípravě nesměla mluvit, aby nebyla ničím rozptylována. Někde se do vánočky zapékal penízek pro štěstí.
